Konečně, stojíme za hranicemi u cedule s rychlostmi pro dané oblasti jako obce a dálnice a nemůžeme uvěřit že tu jsme už ze dvou důvodů. první je že jsme tu oba a ještě jsme se nikde nevysadili a druhý že nás sem dovezla motorka se svými 186 tisíci kilometry na tachometru. Plácneme si a pouštíme se do toho ať nás tam čeká cokoliv. Příštích dnech zjišťujeme že to je prostě nádhera. 

Po pár kilometrech za hranicemi se zastavujeme v jednom ze dvou naplánovaných kempů a doporučení Od Pepy (fotr na tripu) opravdu nezklamalo. Po stanovém rituálu neodoláváme a pouštíme se do útrob místní vesničky kde nás, k našemu překvapení, čeká opravdu exkluzivní večeře v podobě čerstvé ryby připravené paní domácí kdesi na břehu jezera. Pár doušků domácí limonády přijde opravdu k chuti a po ní už se loučíme a vracíme se do kempu připraveni k poklidnému přenocování.

Je ráno, je ráno, nohama stíráš.... ne ne to je jiná písnička, my nasedáme po sbalení zpět do sedla našeho věrného a spolehlivého stroje a vstříc dalšímu krásnému dnu plnému výhledů,náklonů a pohody. A samozřejmě tepla, to se pohybuje kolem 40 stupňů a nás vůbec nešetří. Ale užíváme si každý kilometr který ukrajujeme z klikaté silnice vedoucí Albánskými horami podél průzračné řeky Vjose, kterou později využíváme k příjemnému ochlazení. Zde také zkoušíme náš stroj v písku což s jeho váhou není vůbec žádná sranda ale daří se a drží se. Ubytování nacházíme o pár kilometrů dále v rodinném penzionku s restaurací v patře což naprosto splňuje naše požadavky. 

Celý den trávíme procházkami a koupáním v neuvěřitelných zátokách a zákoutích pobřeží což si opravdu užíváme. K večeru se vracíme do kempu a pomalu balíme věci aby nám neujela loď zpět na pevninu. 

S večerem překračujeme hranice z Řecka zpět do Albánie a koukáme po místě na spaní. Na benzince nám chlapík doporučuje kemp který je netypický jak svou velikostí tak místem pro stany které se nachází na střeše společenské místnosti. Noc nepatřila zrovna k nejklidnějším díky opeřenému osazenstvu kempu, které zjevně v noci nechodí spát jak jsme na to zvyklý v našich krajích. Uvědomujeme si že už nás čeká cesta jen na sever a v podstatě už se jen vracíme i když ještě máme pár bodů cestou které chceme navštívit.  Mezi jedno z těchto míst patří Panorama Llogara na které vede typická horská silnička plná zatáček a míst s výhledem na moře. U toho s radostí zastavujeme na ochlazení po sjetí do údolí. Teploty se stále drží kolem 40 stupňů celsia 

Zbytek dne už jen věnujeme odpočinku u bazénu a moře. Večeře s vínem nesmí samozřejmě chybět a opravdu nás velmi příjemně překvapuje. Helča pořád nemůže uvěřit že tu vůbec je. Prostě to nemá chybu a po večeři koukáme co je tu kolem k vidění a kam se podíváme druhý den. Samozřejmostí je tzv. zátoka zamilovaných a vůbec celé severní pobřeží ostrova čemuž neodoláme a druhý den ráno velmi nalehko (kraťasy a tílko v řeckém stylu) vyrážíme za těmito krásami.

Nechce se nám odtud ale nedá se nic dělat. Takže dalším průjezdným bodem je město Kotor kde si dáváme výbornou snídani a nasedáme na přívoz. "Jak se jmenuje to město támhle na pobřeží", mi zaznělo v interkomu a hned přišla další informace že se tam určitě natáčela série Game of Thrones. Tak jen stroze odpovídám že to je Dubrovník což značí že jsme již v Chorvatsku. Procházka a návštěva města mě nemine jak mi bylo vysvětleno. Ale mají tam výbornou zmrzlinu. Pobřežní pevnost rozhodně stojí za návštěvu a její zviditelnění zmíněným seriálem je z hlediska turismu ku prospěchu.

Chorvatsko je nám již známe takže více zážitků tu neočekáváme, ale přeci jen ještě zmíním poslední noc u Plitvických jezer v ,na nás, velmi luxusním kempu. Bouřka v noci nás přesvědčuje že tu opravdu umí udeřit silou která u nás není běžná. Celý den trávíme na dálnici v dešti a už to jen pálíme směrem k domovu. Po dlouhé době překonáváme hranici 550km za den a poslední noc trávíme poblíž Hustopečí a jediné na co se opravdu těšíme je česká svíčková s knedlíkem která v nás mizí takovou rychlostí že přemýšlíme jestli jsme ji vůbec měli na talíři.